Život jako dobrodružný román

Rozhovor

Čtyřicetiletý výtvarník, malíř a grafik Richard Augustin tvoří po celém světě - jeho díla se nacházejí v soukromých sbírkách na pěti světových kontinentech. Najde si ovšem i čas na spolupráci s Nadací Konto Bariéry. Nedávno se jeho obraz Spícího anděla, jako miniatury, ocitl na tradiční nadační Vánoční pohlednici.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Špiloch

Richard Augustin, Turnov 2018

Vy máte sice profesí „devatero“, ale není o vás téměř žádná zmínka v periodikách… Kde se vzalo to malířství? Máte nějaký genový základ talentu po rodičích?

Víte, já necítím potřebu prezentovat se osobně, vždycky spíš přes své obrazy. A talent? Jistá genová vybavenost mě skutečně neminula. Můj otec, profesí hajný, byl schopným malířem, maloval krásně. Podědil jsem po něm malířský stojan… Věnoval se obrazům amatérsky, především v mládí, já už vídal jen hotové věci. Moje pragmatická maminka ovšem svou vůlí docílila, že jsem ze vzdělávacího systému vyšel nejdřív jako elektroinženýr.

Tušil jste, že to nebude to pravé. jaká byla vaše cesta ze Západočeské univerzity k umění?

Pobýval jsem na vysoké škole v Plzni během devadesátých let, myslím, že tady jsem nasál jistou svobodu a nespoutanost. Už tehdy mě ovládla vize, kterou jsem později realizoval: nechtěl jsem se dát omezovat místem, zemí, ani lidmi. Během studií jsem se věnoval především grafice (tohle téma jsem si vybral i pro svou diplomovou práci) a fotografii. Z žijících fotografů mě nejvíc ovlivnil reportážní fotograf Antonín Kratochvíl. Pár let jsem se skutečně fotografii věnoval, pracoval jsem také na filmařských a grafických projektech. Nakonec mi malířství spíš přihrál osud, protože mě při jedné výpravě do Španělska okradli o všechny fotoaparáty. Abych se s tou obrovskou ztrátou psychicky vyrovnal, rozhodl jsem se, že budu malovat. Od té chvíle jsem asi malířem…

Co co bylo dál? Fotografování je záznam okamžiku, má zcela jiné dimenze a parametry než malba. Dost brzy jste si vytvořil svébytný styl…

Především jsem zjistil, že mě obrazy neuvěřitelně lákají… Jde o vášeň, která neustále trvá. Do mé práce se reflektoval styl malířů období kubismu, k tomu se přidala kombinace s popartem a můj vlastní styl.

Které z malířských osobnosti vás nejvíc zaujaly?

Už na studiích jsem obdivoval dílo Josefa Čapka, Jana Zrzavého, Pabla Picassa, Andy Warhola a později také Henriho Matisse… Jejich obrazy jsou mi blízké.

Kdy a kde se vůbec narodil první Augustin Atelier? Vím jen o barokní faře ve středočeských Pyšelích, ale později se objevily další…

Pyšelská fara stála na počátku mé malířské dráhy. Já jsem se už vedle fotografování a grafických prací několik let malbě věnoval. Dlouho jsme s přáteli hledali nějaký dům, kde bychom žili a pracovali, až jsme našli faru v Pyšelích, kterou jsme si pronajali na sedm let. Tam jsem začal naplno tvořit. Byla to moje malířská škola, myslím, že právě v té době jsem se vyučil tomu řemeslu.

Od roku 2004 máte vlastní logo, začal jste své obrazy datovat a registrovat. Objevili se i první zákazníci. Studio Augustin je neporovnatelně známější v zahraničí…

Moje solitérství, práce v cizině, byla vlastně cestou z nutnosti. Spolupráce s českými galeriemi se mi příliš nedaří. Až na výjimky (pražská La femme) nemají galerie žádný zájem o nová umělecká jména. Nechtělo se mi už vyšlapávat si cesty k tuzemské možnosti vystavovat a prodávat.

Váš život mi připomíná dobrodružný román.

Víte, všude je chleba stejný, o dvou kůrkách. Portfolio, které jsem vybudoval, se začalo formovat v indické Goe, kde jsem měl popartovou výstavu na téma Bollywoodských hvězd. Zjistil jsem tam, že moje expozice má velkou návštěvnost, poměrně slušný komerční úspěch, a na to jsem navázal. Zhruba jednou za rok si pronajmu v zahraničí prostor, postarám se o instalaci, jsem si sám galeristou i umělcem, selfmademanem. Adresa studia je stále pohyblivá, a co celosvětově, Studio Augustin funguje tam, kde jsem právě já, je vázáno na moji osobu. A na můj pobyt tam…

Jak dlouhé jsou části roku, které trávíte v Česku a v zahraničí?

V posledních třech letech jsem byl v Česku jen asi měsíc. Během dlouhodobých pobytů, v každé nové lokalitě otvírám své studio, tvořím zde a pracuji. Z posledních šlo o můj dvouletý pobyt na Mallorce a roční, v indické Goe. Samotný tvůrčí proces neberu jako zaměstnání, když maluji, dělám přesně to, co mě naplňuje. Vytvořit originální obraz, který má náboj, ohlas i prodejní potenciál, je pro mě pořád paráda.

Předpokládám, že vašim zákazníkem může být jak turista, tak sběratel. Co vše kromě tvůrčí práce děláte, abyste své obrazy dostal k tak širokému spektru zákazníků?

Obrazy je třeba zarámovat, nalakovat, nafotit, zabalit, publikovat, vystavovat, přepravovat, skladovat a samozřejmě prodat. Ten koloběh musím udržovat v pohybu, s dalšími sezónami to naštěstí zvládám lépe.

Pokud pracujete na Bali, v Indii nebo na Mallorce, není možné, že by se ty odstíny exotických lokalit, i témata nedostaly do vašich pláten?

Ano, je to tak: já sám vyhledávám životní prostředí, které se vyznačuje určitou krásou, harmonií a barevností. Mám rád džungli, slunce, zeleň. Možná proto se jedná o cesty, co směřují především do Ásie.

Říkáte, že se s vašimi obrazy dobře žije, protože nejsou zpovědí depresivního umělce, ale člověka, který vnímá svět pozitivně…

Maluju obrazy především pro lidi, a možná to vyzní trochu komerčně, ale já rád přináším do jejich domovů barevnost, pozitivní ladění. To se snažím vytvářet nejen ve svém vlastním životě, ale také v uměleckých dílech.

Poznáte okamžik, kdy můžete obraz signovat?

Ve své tvorbě to dobře poznám, protože podstatná část obrazu vzniká při skicování námětu. Na plátně už pracuju s barevnými odstíny, v rámci jednotlivých ploch, pak ještě v rámci dnů zkoriguju nějaké chyby. Potom obraz signuji a považuji jej za hotový. Sám jsem ovšem hodně obrazů nepustil, některé jsem i zničil, a to především v těch prvních letech – pokud jsem s nimi nebyl spokojený. Dnes je to už docela jiné, protože malovat je moje řemeslo, snažím se vytvářet pouze obrazy, které považuju za dobré.

Slyšela jsem, že cestujete s rodinou…

Nejdřív jsem cestoval s manželkou, teď už také s naší malou dcerou, což je najednou něco zcela jiného. Nese to jiné nároky, než když jsem cestoval sám. S mou ženou, které můj „kočovný“ způsob života vůbec nevadí, jsme se hledali, až jsme se našli. Stalo se to během Silvestra, na pláži v indické Goe, moje žena je bývalá profesionální tenistka. Myslím, že životní styl umělců a sportovců mají hodně společných paralel. V naší malé rodině jsme se na tom shodli, bez toho by to prostě nešlo. Žijeme život, který chceme žít. I když, narození dítěte změní zřejmě náš prozatímní styl života. Brzy se vracím domů a rádi bychom tu strávili čas až do podzimu, možná i déle.

Odvíjí se mimo jiné od velké změny ve vašem životě i změna námětů?

Než se nám narodila dcera, připravoval jsem knihu pro malé děti - dodnes se mi jí nepodařilo vydat. Jistě, narození dítěte vneslo do mého myšlení další náměty. A pak, právě v posledních dvou letech se objevuje v mých tématech daleko víc malé dítě, nebo andílci. Prostě motivy, které by mě dříve nenapadlo malovat.

Obraz Spící anděl se také objevil jako motiv na tradiční Vánoční pohlednici Konta Bariéry 2017.

Když mě z Konta Bariéry oslovili, zda bych jim nevytvořil zásadní Vánoční námět, potěšilo mě to. Dospěli jsme při komunikaci k tomu, že by měl vzniknout nový motiv, aby nešlo o obraz, který se již na nějaké výstavě objevil. Nakonec vznikl obraz Spící anděl, myslím, že je celosvětově pochopitelný, dobře srozumitelný mezinárodnímu publiku. Andělíček má sice rovnítko s křesťanským symbolem, ale v zemích, kde pobývám, je dobře čitelný. A podobné to bývá i s mými dalšími obrazy.

Spící Anděl, olej 40x60

VÁNOČNÍ POHLEDNICE - Výtvarník Richard Augustin se stal letošním tvůrcem originálního Vánočního přání. Tyto pohlednice Konta Bariéry jsou již dvacet let vyhledávanými miniaturami prvotřídních uměleckých děl. Často se stávají mimo jiné i vyhledávaným sběratelských artiklem. Tentokrát se jedná o půvabný obraz Spící anděl, který se ve výsledném podlouhlém tvaru dá složit do trojrozměrného objektu – ten oživí každý interiér. Zakoupením pohlednice se napomáhá realizaci některých z projektů Konta Bariéry. Celkový příjem z jejich prodeje přesáhl za dvacet let své existence dvacet dva miliónů korun.